Přepadl mě tak hloupý sen,
že jsem jen zíral.
V mizerné roli byl jsem v něm -
taková šmíra!

Vykličkoval jsem z nesnází,
lhal jsem a žvanil,
až mi ty moje podrazy
zkazily spaní.

Ještě jsem pěsti zatínal -
snad jako k boji,
spíš jsem to ale všechno hrál,
jen strach si hojil.

Sen se hned ztrácel, hned byl zpět,
v hlavě se točil.
Nedokázal jsem udržet
dokořán oči.

Nešel jsem, ale cupital
po tenké kládě.
A pořád jsem se jenom bál
a všem se klaněl.

Když křikli, hned jsem souhlasil,
hloupě se křenil.
A měl jsem strach a málo sil
na probuzení.

Zaslechl jsem, jak naříkám
za branou spánku.
Ten sen byl můj. A v něm já sám
měl na kahánku.

Probudil mě můj vlastní hlas,
mé naříkání,
po celý dlouhý, dlouhý čas
snu jsem se bránil.

Co sen chtěl říct? - Ač uletěl,
v hrsti mě drtil
a já jak na dlani jsem měl
strach z procitnutí.

Ruce jsem si pak umyl. Sen
za krk se vecpal.
Co byla pravda - a co jen
blouznění ze sna?

I tak mě leká víc než dost
tak špatné spaní!
Jenže - co když je v tom budoucnost?
Předpovídání!

Co když je sen jak zrcadlo
myšlenek za dne?
Těch, co mě ještě napadnou -
podlé a zrádné!

 
 
 
 

Překonám vůbec ten svůj strach,
či s pláčem klesnu?
Budu se stydět v myšlenkách
tak jako ve snu?

Neponesu už na buben
svou vlastní kůži!..
Už chápu: Můj věštecký sen
v hrstí mě drží.