Byla tak čistá, jako v zimě sníh.
Ze všeho jenom vzpomínka mi zbyla -
a potom dopis. Hoří na dlaních
a jeho pravda pálí mne a týrá.

Vědět tak tenkrát, že jde o masku!
Teď už je konec celé maškarády.
Sám se teď stydím přiznat k fiasku.
Jak je to možné, že si nevím rady?

A tak si říkám: Skončil pro mne svět
a moje smrt je nezbytná a jistá.
Dopis jsem zmačkal. A hned hadí jed
svou černou zradou mezi prsty tryskal.

Vítr mi s tváří setře slzný proud,
nepoznám muka dlouhé agónie.
Mé koně smutek nesmí zapráhnout,
mé stopy sotva bouře někdy skryje.

Své srdce tedy někde nechám tu
šedému nebi, které v modři skane
do fialek a karafiátů.
A zbudou slzy, sněhem promíchané.