Jde jaro v tichém kraji,
nehledá okliky.
Už na sníh vysouvají
střechy své jazyky.

S očima hladovýma
jde jaro - samý spěch.
Jak z jazyku psí slina
sníh klouže ze všech střech.

Jdou armády jara pro úspěchy v boji,
jdou nebeští vojáci podle map vpřed.
Jdou lehkooděnci - a v blankytné zbroji
před bílými pluky teď zachrání svět.

Je brzo na oslavu.
Vždyť zimní generál
dbá na svou čest a slávu
a těžko by se vzdal.

Jen mrkne jedním okem -
pod bílou vlajkou šik
s ním vpadne pěkně bokem
tam, kde spí útočník.

Však štěstěna umí být vrtkavá v boji,
vždyť někde je tání a někde zas led.
A lehkooděnci, ti v blankytné zbroji,
už mají své ztráty a prchají zpět.

Mráz si však vede jinou -
pyšný a jistý vším.
Žení se s meluzínou
a všichni čerti s ním.

Vrzají okenice
do větru druhý hlas.
Jenže ta veselíce
nepřišla v pravý čas.

Ti v týlu jsou pyšní na zimní lest v boji,
když pár hrdých hlášení dochází k nim.
Však lehkooděnci - zas v blankytné zbroji
do šiků svých nepřátel vrážejí klín.

Bůhví, odkud se vzala
sluneční, teplá dlaň,
co stisknout neváhala
mrazivě bílý chřtán.

Tatam je chladná sláva,
sníh zmizel za hory
a vojsko zimy mává
bílými prapory.

Už zpívá si voda - ta nedávno spící,
už z pramenů říčka si uplétá cop.
Vždyť jaro je nutné - a jakpak to říci...
Je nutné jak střídání všech ročních dob.

Pár vzteklounů to mrzí -
a já je nechápu,
když prolévají slzy
jak vodu z okapů.

Nikdo je nevyslyší,
štěstí jim nekvete.
Vždyť jaro z vůle vyšší
kráčí nám po světě!

A ještě pár slov: Ač skončily se boje,
vy, nebeští vojáci, osušte pot -
a neodcházejte od blankytné zbroje!
Vždyť uplyne rok - a zas vám přijde vhod.