Už se mi ruce nechvějí. Výš je můj cíl! Už nemám strach. Mám naději - a s ní dost sil. Už nevím, proč bych čekal dál. Zkusím zas jít. Vždyť na každý štít bych si přál sám vystoupit. Cestu, co nezná lidský stín, před sebou mít, vrcholům nepokořeným vzít jejich klid. Kdo nedošel - to ví jen sníh, ten jména zná. Ze stezek neprošlapaných jedna je má. Po úbočích žhne modrý led jak v plameni. Kdo vydechl tu naposled - ví kamení. Má touha vstává k životu jak z rudy kov. Upřímně věřím v čistotu sněhu i slov. Čas přejde. Cenu oněch chvil znát budu dál. Sám nad sebou jsem zvítězil tam vprostřed skal. Mráz blahopřejný telegram psal do ledu. A kdy to bylo? Ví bůh sám. Snad ve středu.
© Jana Moravcová. Překlad, 1988