Jiným směrem jsme začali roztáčet svět
v ústupu z pohraničí,
jenže velitel rázně nás obrátil zpět -
z plání Uralu náhle se vztyčil.

Potom již přišel den - a s ním rozkaz: Vpřed jít!
Otevřít cestu všem ke svobodě!
Slunce se muselo na nebi zastavit,
změnit směr, nezhasnout na Východě.

Jdeme Zemí a moc dobře víme,
že nás nečeká kvetoucí ráj.
Bagančaty svět roztáčíme
o kus dál, o kus dál.

Vichr z Východu po polích chuchvalce hnal,
k horám stáda se choulí.
Osou zemskou jsme pohnuli - a jdeme dál -
přece kdykoliv znovu hnem zeměkoulí!

Proto s obavou nehleďte dnes za sluncem,
že snad na nebi jinde si stojí!
Není to soudný den! To se otáčí Zem,
jak se zachtělo všem rotám v boji.

Lezem hlínou a v očích vztek máme,
všude kamení, bláto a kal.
Svými koleny Zem odstrkáme
o kus dál, o kus dál.

Ještě nikdo se nevzdal a nemůže vzdát,
kdo jde společně s námi.
Mrtví dokáží pro živé štít udělat -
a tak ochrání nás před střelami.

Hloupé olovo vysává životy z těl,
střely do hrudi, do zad se vpily.
Kdosi střílnu svým tělem teď umlčet chtěl -
Zemi zastavil na malou chvíli.

Nohy za sebou rvi kalužemi!
Ještě lokty si pomoci smíš!
A teď strkej i se mnou Zemi
o kus blíž, o kus blíž!

Kdosi náhle pak povstal a s povzdechem pad,
jak když střele se klaní.
Avšak náš celý pluk leze dál na Západ,
aby Východ měl čas na svítání.

Teď už čiší z nás bažiny, ryjeme zem,
avšak úlevy nejsou tu žádné.
Teď už všechno je v pořádku i se sluncem,
Když my na Západ, na Západ táhnem...

Rukama, nohama táhni Zemi!
Ještě zuby si pomoci smíš!
Zemi potáhnem dál kalužemi
o kus blíž, o kus blíž!