Se svým plukem jsem bezmála obešel svět,
strázním se bránil a bojoval s nimi.
Potom mě s poctami poslali zpět
v transportu se zraněnými.

Náklaďák zastavil před zápražím,
postál jsem u vlastních dveří.
Cize se zavlnil nad střechou dým -
svým očím věřil jsem stěží.

Okna - jak když se stydí - mi nehledí vstříc,
ženský zrak s údivem přelítl po mně.
Snad trochu leknutí - a jinak nic!
Zalomí rukama... Pak zmizí v domě.

Psi jako zběsilí na řetězech
štěkali, jen jsem tam vkročil.
Klopýtal jsem a byl samý spěch -
a znovu jsem nevěřil očím.

Na mém místě tam u stolu jiný muž byl,
zbytečně čekal jsem na vlídná slova.
Seděl s mou ženou a jedl a pil,
jak přísný pán domu se choval.

Zatímco já v dálce ohněm jsem šel,
snášel mráz, deště i vedra,
on se tu zabydlel přesně jak chtěl,
všechno si přestavěl, přebral.

Vprostřed bitev nás chránit snad mohl jen Bůh,
jenomže Bůh války má radši děla.
Teď se však uzavřel železný kruh -
jak když mě dostihla záludná střela.

Tak se teď skláním až po samu zem,
sbírám své veškeré síly:
„Odpusťte, sousedé, že vůbec jsem -
a že jsem se v adrese zmýlil!

Přeju mír domu vašemu, lásku a chléb,
štěstí ať životem s vámi dál kráčí!"
On ani nemrkne! Stud ani hněv -
snad vůbec necítí, ač je to k pláči.

Zhoupl se svět a pak točil se dál,
potichu vyšel jsem z dveří.
Dům okna otevřel, v hanbě tam stál,
jak ten, komu darmo jsem věřil.