Vemu to pěkně zkrátka, ušetříme si čas: Popravčí četě ráno dali mě napospas. A proč to všechno bylo, proč jsem tam musel stát? - Já to vím. Jenže těžko dá se to vykládat. Můj velitel mi málem milost dal, jenomže fronta zkrátka není týl. V té četě ale jeden zaváhal, nevystřelil - a tak mě zachránil. Život mě postrkoval hladce i obrace. Jednou jsem ke své rotě sám vedl zajatce. Práskl mi ale do bot. Komisař mlčky stál a pak u mého jména čárku si udělal. Vytáhl na mě celý tlustospis, a jak ho četl - tak mi hlavu myl. Jen jediný si tím vším nebyl jist. Nevystřelil - a tím mě zachránil. Jenom to trošku cvaklo, jako když lupne led. Salvou mě odpálili někam na onen svět. Pak ale slyším: „Žije! No tak ho nechte žít! Dvakrát střílet se nesmí - dejte ho ošetřit!" A doktor, touhle klikou udiven, z těla mi tahal kulky, řezal, šil. A v horečkách mě navštěvoval ten, co nestřelil - a tím mě zachránil. Z ran jsem se vylizoval a nepospíchal jsem. Špitál mě obklopoval úctou a úžasem. Ženské kroužily kolem jak hejno volavek: „Nedorazili tě, hochu, tak si vem klidně lék!" Na Krym jsem poslal svoje příděly - náš pluk tam právě v oné době byl. Chtěl jsem se o vše dobré rozdělit - snad víte s kým! S tím, co mě zachránil. Fasoval jsem dost čaje, mohl se s lihem pít. Zubatá prošla kolem - a já měl vlastně klid. Jenže mi řekli: „Hochu, koukej jít bojovat! Nedorazili tě - snaž se a každý bude rád." Já bych byl rád. Jenže jsem brečel v trávě a jako štěně bezmocně jsem vyl. Německý snajper dorazil mě hravě: zastřelil toho, co mě zachránil.
© Jana Moravcová. Překlad, 1988