Hospoda to byla jako malovaná, jako by ji klasik vyzdobil... U stolku jsem viděl kapitána, sám tu seděl a sám taky pil. „Máte tady volno?" - „Ale ano. Jen si sedni! A kuř! Chceš si vzít?" „Promiňte, ne Kazbek..." - „Nevídáno! Tak snad aspoň budeš se mnou pít!" Kapitán měl v hlavě. Vzdal mi chválu, že mám výdrž. A pak se mě ptal: „Jestlipak znáš zblízka rachot samopalu? Jestlipak jsi někdy bojoval? Já byl staršina ve třiačtyřicátém, u Kurska jsem tenkrát viděl hořet svět. Hrůza hrůz! A vy si užíváte, že my dokázali všechno vydržet..." Klel a pil. A já vám měl sto chutí oplatit mu, urazit ho sám. „Kapitáne, ty už nadosmrti stejně budeš jenom kapitán." Rozplakal se. Brečel jako malý, potom na mě zařval ze všech sil: „Takže my jsme tenkrát umírali, aby tenhle špína chlap si žil? Dát mu flintu, tak se jistě bojí! Jenom chlastat umí mladý pán!" Já měl náhle pocit, že jsem v kurském boji, kde je staršinou ten dnešní kapitán.
© Jana Moravcová. Překlad, 1988