Urputně mířím k ploše dna, tlak v uších však mou vůli zkouší. Pročpak mne vábí hlubina? Proč jsem dal vale jisté souši? Tam na zemi jsem domov měl - a v něm dost klidu i dost vzruchu. A plaval jsem - byť jsem se dřel - plaval jsem pěkně po povrchu. Pozemských vášní divný květ opadal v záři půlměsíce a já teď vplouvám v jiný svět, tím nenávratněji, čím více. Teď dýchám ústy - na zlost všem! Kdo jiný než já cítí muka? A nejrychlejší v hloubce jsem - ať Archimédes vzteky puká! Ztratil jsem směr. Je noc, či den? Přízraky ze sna vystupují! Za korálovým útesem v ústrety nové světy plují. Z korálů hradba povstává před městem plným ryb a ticha. Pestrobarevná záplava tichounce z vody na mne dýchá. Kde je ten kal a kde je děs, který nám matky vštěpovaly? Je tu zář jako od nebes, jako když slunce v mlze pálí. Vše geniálně a vše ne - zřetelně stoupá z mořské pěny. Vše, co se skrylo v hlubině jak ráj před lidmi zachráněný. Pronikám tudy jako stín, na dosah se mi barvy chvějí. Nořím se, nořím do hlubin a jde to hůř a pomaleji. V lebce mi zvoní klekání, páteř mi svírá tlak a zima a voda ven mne vyhání a hlubina mne nepřijímá. Ne, nemám s sebou žádnou zbraň, jen kámen se skály si zvednu. A ten teď svírá moje dlaň, a ten mne musí donést ke dnu. Už nemám nůž. Nač by mi byl? Není tam nepřátelské doupě. Tam každý, kdo se ozbrojil, vypadá podivně a hloupě. Splynu se světem hub a řas. Nikdo tu nemá šarži vyšší a nikdo nechce řídit nás v té zarybněné tiché říši. Neptune, moudrý vousáči, objasni mí tu lidskou vinu; Pročpak nám voda nestačí? Pročpak se cpeme na pevninu? Dávno mě trápí - vzal to ďas - otázka, jež mne v kole láme: Pročpak se lidé stali z nás a pročpak vůbec povídáme? Vyzkoušeli jsme na chvíli, že svět na čtyřech zábavný je. Jenže pak jsme se vztyčili a vzali kameny a kyje. Potom jsme chtěli všechno znát, ochutnali jsme hořkost zrady, uměli jsme i křižovat, brát na hůl vlastní kamarády. Naschvál se topím! Pryč je zem. S O S! Odpusťte mé viny! Když skončím špatné, přijďte sem, utečte zkrátka od pevniny! Utečte zpátky do hlubin, do dávna - ne však do zmrtvení! To není hrob. To je jen klín, lůno všech věčných narození. Už jsem se přidal k sumýšům, připojili mne k svému rodu. Už kyslík neproudí k mým rtům, už do plic vpouštím mořskou vodu. Kdyby vám úzko bylo všem, semkněte se - a žádné zmatky! Copak se stalo? Zmizel jsem? Do vašich srdcí přijdu zpátky.
© Jana Moravcová. Překlad, 1988