Milej Koljo, jak se máš, jak se ti tam daří? Předem mého dopisu pusu jako hrom. Bojím se, že přijedeš s tuze vážnou tváří, půjdeš nejdřív na vejbor, potom teprv dom. Odjel jsi, já plakala, až se ženský sběhly. Povídají: „zvykneš si na tu tesknotu“. Ze všech sil mě těšily, ale se mnou nehly - i když měla bych tu s kým zahnat samotu. Byl u nás tvůj bratranec, co mu říkáš Paska. No co ten si dovolí, však ho, lumpa, znáš. Nejčkon už mu třetí den z kapsy kouká flaška. Dřív než začne dolejzat, chlandí na kuráž. Prej’s tam na tý výstavě dostal ňákou cenu a přej borka, ten náš bejk, je tam šampión. Ty máš toho bulíka radši než svou ženu, i když ta tě zase má radši nežli von. Tuhle ses mi ve snu zdál, opilej a vzteklej. To ti nejspíš někdo psal, že se stavoval na kus řeči agronom, ale proto neklej, stejně celou dobu jen na tebe se ptal. Já jsem sama, ale ty, jakpak se tam bavíš? Tuhle jeden z okresu, mi tak napadá, povídal, že v Moskvě jsou uvolněný mravy, na dvě ženský jeden chlap přej tam připadá. Heleď, Koljo, nepij tam, vydrž to až domů! Doma můžeš rajzovat, nebrání ti nic. Dyť já tě mám radši než deset agronomů - i když von je vzdělanej, to ti musím říct. Do stodoly zatejká, už je špatná střecha. Bez tebe ten život je samej vzlyk a vzdech. Tak už se mi honem vrať, moc na tebe čekám! Jo, a napiš, co je tam vidět po krámech.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997