Kdo bude platit za básníka ještě za sto let, má spočtenej svůj příděl dnů a hodin. Šel jeden v šestadvaceti před hlaveň pistole a v hotelu si druhej smyčku hodil. A Kristus v třiatřiceti, ten taky básník byl, řek: „Nezabiješ!“ - a to není málo. Tak přitloukli mu ruce, aby něco netvořil a pro ten případ, že by mu to psalo. Při čísle třicet sedm na mě padne divnej chlad a poznám smrt i bez neklamnejch známek. Vždyť v tomhle věku Puškin dal se kulkou provrtat A Majakovskij prostřelil si spánek. Snad zrádnej bůh si tímhle číslem určil pevnej bod, za kterej žádnej právej básník nesmí. A proto umřel Byron, Rimbaud přišel o život. Dál dostali se nějak jen ti dnešní. Tvůj souboj přej se nekonal a třiatřicet let jsi přečkal skoro bez ukřižování a v sedmatřiceti začal’s jenom šedivět a žádná stopa krve na tvý skráni. Kdo uteče, ten vyhraje! - přej platí jako dřív, přej uhnout kulce je ta pravá krása... A stejně básník chodí holou patou po nožích a do krve svou bosou duši drásá. Kdo nosí hlavu nahoru, ten kouká z řady ven a přivolává na sebe zbraň sečnou, co jednou ranou provždycky ho smíří s osudem a zkrátí o tu hlavu nebezpečnou. Ti přívrženci osudovejch čísel nebo dat ať jako starý děvky kůži svlíkaj! Když lidskej věk se prodloužil, tak může zůstat snad i o něco víc času pro básníka. Jó, nataženej krk je lehčí do oprátky dát a na odkrytý prsa lip se střílí. Když někdo je však věčnej, tak ne pro pár hloupejch dat. Tak na ty živý nespěchejte příliš.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997
© Milan Dvořák. Provedení, 2015