Já poved jsem se, a to vím,
svý mamince a tátovi
a s lidma vždycky jsem si dobře rozuměl.
Já před nikým se nehrbil
a byl jsem rád tím, čím jsem byl,
a na krku jsem svoji vlastní hlavu měl.

 
 
 
 
 
 

Já z toulek domů přišel s tím,
že konečně se usadím,
jenomže nejsem holt ta správná nátura.
Zas ukecal mě náborář,
přej: Jakej klid, co z toho máš?
A tak jsem začal vozit auta za Ural.

Tam bejvaj někdy zimy zlý.
My jednou s MAZem uvízli.
Sedíme, parťák mlčí, v kabině je tma.
Když pětset je to tam i zpět,
on, místo aby řeči ved,
Šavlovej tanec vyklepává zubama.

My věděli, co čeká nás
a kdo zas čeká na ten MAZ.
Otázky žádný, prostě nasednout a jet.
Teď vánice nás nemine
a marně asi troubíme,
protože pětset je to dopředu i zpět.

Můj parťák říká: „Vůz vem ďas!
Tak zapal ho, ať najdou nás!
Dyť vidíš, jak sníh valí do těch stop,
dyť pětset je to tam i zpět,
tak co chceš eště vymejšlet?
Do rána voba máme leda bílej hrob!“

Povídám: „Nekňuč, cucáku.“
A on sáh po francouzáku.
Oči má chladný, jako neměl nikdy dřív.
Když pětset je to tam i zpět,
jen jeden bude vyprávět,
co se tu vlastně stalo - ten, co bude živ.

Byl to můj bratr, vlastně víc,
my dělili se o krajíc
a o deku a o tabák a sůl.
Teď pětset je to tam i zpět
a kdo se může dovědět,
že najednou se nějak z dráhy vyšinul.

On ztratil se mi v bílý tmě
a já si lehnul v kabině
a usnul jsem a měl jsem divnej sen,
že celejch pětset ujel jsem
a nenašel jsem cestu ven,
protože všechny cesty vedou zas jen sem.

Pak dorazily, bůh ví jak,
dva vozy, doktor, naviják
a náklaďák se dostal tam, kam měl.
I parťák přišel, jen se třas.
A už nás čeká další MAZ.
Vemu ho s sebou, už jsem na to zapomněl.