Můj osud, ten pes pajdavej, to polochcíplý zvíře,
ať kamkoli se v světě hnu, jde za mnou jako stín.
Já kopancem ho odháním a on mi nohu líže.
Má oči hloupě oddaný a hubu plnou slin.

Tak bloudíme v kruzích,
já cepením v chůzi
a polykám slzy
a zoufalej řev
a vím, že už brzy
mě opustěj múzy,
a život mě mrzí
a nebaví zpěv.

Holt jsem snad už starší.
Dám se oběsit.
Až kat řekne: „Další“,
tak budu mít klid.

Říkal jsem: „Kašlu na osud!“ a pak mě brala lítost,
když viděl jsem to lísání a tušil, že má hlad.
Teď osud vždycky nakrmím, jen co mám příležitost,
protože když se nažere, tak umí dlouho spát.

A na to já čekám,
hned vyrazím někam,
kde lítám a těkám
a kde nejsou psi,
sám vrčím, sám štěkám
a na co se vztekám,
si řvu do daleka
a jak dlouho chci.

Až já budu starší,
dám se oběsit.
Ať kat řekne: „Další“
a ať už mám klid.

V životě hraju někdy hry, co se v nich krkem platí,
kterejch i osud, potvora, se lekat začíná.
Tak nalil jsem mu skleničku na kuráž, pro zahřátí.
A on teď pije ostošest a ještě řeči má:

„Ten vzduch mi tu škodí!
Chci jet někam lodí,
chci New Yorkem chodit
a žít jako pán!“
Já ochlastu vodím,
než zbaví se zplodin,
pak na krk ho hodím
a dál klopejtám.

Už nechci bejt starší,
chci jen oběsit.
Ať kat řekne: „Další“
a ať už mám klid.

Jednou jsem pravil k osudu: Jak už se slušně chovej!“
On začal řádit, zuřivec, a než bych okem mrk,
byl náhle nepříčetně zlej, osudně osudovej.
Zezadu skočil, srazil mě, čelistma sevřel krk.

Teď sháním pár svědků,
že já nejsem k snědku,
a po vzoru předků
se plazím a řvu:
„Ne za krk, ty zmetku!
Ne za krk, ty zmetku!
Ne za krk, ty zmetku!
To mám po zpěvu!“

Jsem vážně už starší
a chci mít svůj klid.
Až kat řekne: „Další“,
dám psa oběsit.