Já až do včerejška koval,
plán jsem dvakrát odtikal.
Teď abych si zapakoval,
posílá mě fabrika

na setkání v zahraničí,
jistěže v tom přátelským,
a tak instruktor mě cvičí,
co tam nesmím a co smím.

Oni se tam, pravda, mají
trochu lip,
ale nesmím oči valit,
chce to vtip!

Dal mi knížku prolistovat
o tom všem,
abych nechtěl se tam chovat
po našem.

Pověděl mi beze zmatů,
že tam jiný vztahy jsou,
u lidovejch demokratů
v Budapešti nad Vislou.

„To, co znáš, a to, co umíš,
to tam nejspíš neudáš.
Heleď, když jim nerozumíš,
aspoň si jich trochu važ!

Kdyby chtěl ti někdo platit,
co tam maj,
řekni: Díky, demokrati,
já jen čaj.

Jako dárek od žádnýho
neber nic.
Doma máme haldu svýho -
musíš říct!

Spořit na dietách můžeš,
jenže vtip je zase v tom,
abys nebyl kost a kůže,
až se budeš vracet dom.

V tyhle Budapešti Češi
někdy řeknou: Jseš fajn kluk,
jez a pij a moc nás těší!
Ale někdy ani ťuk.“

No tak dobře, najdu český
tržnice,
přej jsou prodavačky hezký
dívčice,

přej ty demokratky, káma
povídal,
našim lidem klidně zdarma
všechno daj.

„Na tohle si chuť nech zajít,
to je rána do vazu!
Špíónky tam zavlíkají
buržoazní nákazu.

S těma žádný techtle mechtle,
i kdyby moc loudily!
Musíš říct, že jsme se těchdle
věcí dávno zbavili!

Někdy na tebe jdou zase
oklikou,
k nepoznání za chlapa se
převlíknou.

Než si s někým vrazíš prcka
do hlavy,
koukej zjistit, jakýho je
pohlaví!“

Na tohleto pozor dávat
nemůžu a nebudu.
To mám všechny osahávat?
Dyť mi dají do zubů.

jenže instruktor řek: „Musíš!
jak, to už je tvoje věc.
jo a vůbec, co mě rušíš?
Dotazy až nakonec.

Pro zvlášť hloupý opakuju
podruhy:
Hledět na ně jako na svý
soudruhy!

Kdyby chtěl se třeba s vámi
někdo přít,
žádný facky, žádný rány
- vysvětlit!“

Jakpak já mám vysvětlovat,
snad v tý jejich němčině?
Já tak leda něco kovat.
Vůbec v naší rodině

žádnej nebyl agitátor,
všechno samý kováři.
Kašlu vám na Ulanbátor,
jděte k šípku, Bulhaři!

V posteli se převaluju:
Dusjo, spíš?
Hele, nač to potřebuju,
nemyslíš?

Já tam, holka, nepojedu,
na Kubu,
dyť já žbleptnout nedovedu
ani bů!

Dusja zpod peřiny kouká
koutkem očka jednoho,
rozespale na mě brouká:
„Heleď, Koljo, nech toho!

Že mám zrovna já mít muže
nekňubu a bačkoru!
Věčně by se sukně držel,
když jdou jiný nahoru.

Slíbil’s, že mi šusťák přeci
obstaráš
někde tam v tom Bangladéši,
tak se snaž!

Koukni, když tam fronta bude,
tak se cpi,
ať na tebe něco zbude
- a teď spi!“

Tak jsem usnul v půli slova,
zmoženej tím soužením.
Zdálo se mi, že si kovám
meč a štít a brnění.

Tam je život hrozně divnej,
kdo se v něm hned nevyzná,
toho ke snídani splivne
převlečená babizna.

Zdálo se mi o šusťácích
pro slony,
jak je nosej darebáci
špióni.

Pojedu tam, když to teda
musí bejt.
Zpátky ze mě přijde leda
pěknej prejt.

Bylo ráno čistě bílý
jako límec košile,
boty ani netlačily,
tak jsme sfoukli zdařile

rozloučení na kovárně
s neformální diskuzí:
„Sbohem, překročenej pláne,
mějte se tu, soudruzi!“

Pak jsme pili. Já, když padla,
sotva vstal,
sotva jsem se do letadla
proškytal,

v zádech Dusju a s ní plačky
ochotný:
„Nechal’s nás tu, nebožáčky,
samotný!“