Na Šeremeťjevu
není mi do zpěvu
z neodvratnech příštích zážitků.
Nejsem zrovna ve formě,
když tu sklesle, pokorně
očekávám celní prohlídku.

Jak by mi to celní hoši sčítli?
Do kufru jsem deset vodek dal...
Vpředu zatím zas někoho chytli
- Uruguajec něco pašoval.

Když celník na ikonu pad,
dav začal dávat rady:
„Vzít za nohy a protřepat
a cink a je to tady!“

A fakt - na měkkým podbřišku,
ve faldu trenek bílejch,
se skrejval Kristus na křížku,
a pěkně starobylej.

 
 
Cizinec rozpráví,
že je to bezpráví,
že přej takhle nestihne svůj let.
Jenže Kristus Spasitel,
našich tradic nositel,
do ciziny nesmí na vejlet.

Úřady, máte pravdu jako vždycky,
že ikony a kříže střežíte,
našeho lidu jmění historický,
ač ovšem taky tmářskej přežitek.

To dřív se náš lid obával,
že nadbytek jich máme,
a tak svý světce rozdával
všem přátelům a známejm,

dal taky na kříž balení
a na svatýho bednu
a těšil se, jak umění
mu mizí v nedohlednu.

 
 
Milovník obrazů
nechal si vrtat zub,
jenže celník vyjmul z otvoru
bez ohledu na nářky
sochu mladé veslařky
z jedinýho kusu mramoru.

Jen prohledali kapsy toho znalce,
co zůstal podezřele potichu,
hned našli pouzdro zvíci půli palce,
v něm poskládaný díly triptychu.

„Tak milej pane, o co jde?
Vždyť musíte znát míru!
Ve valutovým obchodě
maj spoustu suvenýrů.“

„Mír! Družba!“ on jim na to škyt,
„jen nechtě si svý bony
a nechtě si svý garmošky!
Já jsem spíš na ikony“.

 
 
Nakonec uznal rád,
že by měl každej znát
systém daní, poplatků a cel,
cvaknul zubem děravým,
řek, že ho to nebaví,
do Washingtonu radši odletěl.

Já celý naší čacký celní stráži
za její bdělost vyslovuju vděk.
Ať ohlídá nám každou svatozáři
a v krucifixu každej hřebíček!

Vždyť s křížem, svatou trojicí
se pachtěj pašeráci
a s nima Rusko věřící
se do ciziny ztrácí.

Tak do všech stran se rozjedou
a odvezou nám světce.
A mučedníci trpně jdou,
jen prorokům se nechce.

 
 
Co mám já stráži říct?
Stojím tu, nemám nic,
samou hrůzou zpocenej jak myš.
Modrej křížek na noze,
tetovanej uboze,
ten prohlásím za Červenej kříž.

Dal mulláh přejet křížek parním válcem,
to aby ho moh v knize uschovat.
Já, ruce v kapsách, sám si držím palce
- jen kdyby štěstí ráčilo mi přát!

Ti Arabové, potvory,
se harcujou k nám zdálky.
Co měli od nás podpory
za šestidenní války!

Teď vrhaj se jak hladový
po malovaným dřevu
a Krista k Mohamedovi
chtěj vozit na návštěvu.

 
 
Před sebou závoru
celního prostoru,
říkám si, že radši bych se zdejch.
Zlatou záři na hlavě,
světci hledej chápavě
na mě ze svejch desek zčernalejch.

Teď přede všema svatejma mě svlíknou.
Kříž na noze mám, v hlavě alkohol,
a palce v kapsách, ty jim neuniknou.
A hnedka začnou smolit protokol.

Už pomejšlel jsem na to, jak
ten kříž bych odral z nártu
- bůh zaplať, že náš kádrovák
ved celou naši partu!

Ten věděl, co je třeba říct,
a šeptnul zasvěceně:
„Ten může třeba na Měsíc.
Ten kromě vodky nemá nic.
Náš kádr osvědčenej!“