My jsme od hranic botama strkali vzad
naši hlínu a bláto,
až pak velitel zavelel: Zastavit stát!
To když o Ural opřel se patou.

Potom konečně vyšli jsme pochodem vchod
pro svou zem, bombama rozoranou.
Ještě víme, jak slunce nám šlo na východ
a jak málem tam zašlo hned ráno.

Ještě pořád se k obzoru choulí,
než ho zas vrátíme na nebe.
Ráz a dva - točíme zeměkoulí
od sebe, od sebe!

Vítr z východu ohýbá stéblo i strom,
smrtka mávla svou kosou.
Zvěř i ptáky jak na povel rozehnal hrom,
když jsme pohnuli se zemskou osou.

Slunce nezhasne, nevěřte na soudnej den,
snad byste nedali na pověru.
To jen my svoji zem vracíme pochodem
zase do toho správnýho směru.

Neposlouchá a pere se s náma,
každá brázda je zlej úšklebek,
ale my cpeme ji kolenama
od sebe, od sebe!

Takový, co se vzdaj, nikdo by nenašel,
jsou tu jen spolehlivý.
Padlý těla jsou výborný lapače střel,
za ty báječně schovaj se živý.

Ono to olovo nenajde všechny hned,
neumí rozeznat nepřítele.
Někdo tam vepředu umlčel kulomet
tím, že střílnu mu ucpal svým tělem.

Lezu dál, nemám čas na truchlení,
žár mě nepálí, mráz nezebe,
jen mý lokty dál otáčej zemí
od sebe, od sebe!

Někdo nemoh už vydržet vleže a vstal,
nastavil prsa kulce.
Ale ostatní k západu plazej se dál,
aby z východu chodilo slunce.

A tak pijeme bahno a dejcháme prach,
slyšíme trávu růst, hlínu žerem.
Nikdo slunce a hvězdy už nesrazí z drah,
protože my se k západu derem.

Než to dostanu, pojď, holka, ke mně!
Zubama zatnu se do tebe.
A už táhnu tu svou trošku země
na sebe, pod sebe, od sebe!