I když po celou válku mě to táhlo jen domů, přece jsem, jak se sluší, bojoval ze všech sil. On měl zase tak naspěch a moc odvahy k tomu. Jenom jednou to kapánek přehnal, pak už nikdo nic nenapravil. Ve čtyřicátém třetím dotepal jeho puls, zato já pořád letím, mám už zpáteční kurs. Z míru srdce mi křepčí, ale krátí se dech. Ve všem všudy byl lepší, jenže zkrátka měl pech. Já se ke štábu necpal, nežádal přeložení, nechtěl jsem válku v teple, v závětří odsedět. Někdy ale mi mlčky naznačovaly ženy: Kdybys ty tam byl navěky zůstal, kdoví, snad by ten můj přišel zpět? Otázka o to těžší, že ji znám beze slov. Copak mě nějak těší němé truchlení vdov? Odpusťte, říkám tiše, že jsem víc štěstí měl, že jsem náhodou přišel, a ten váš nepřišel. Křičel z poslední síly, když už drásal ho oheň. „Zůstaň živ, ty to zvládneš!“ chrčel hlas praskotem. Létal tak blízko ráje, těsně pod pánembohem, jednou vzlétnul až tam a tak přistál, kdežto já přece jen našel zem. Žádal nejvyšší místa o další rozkazy. I když na břicho přistál, přece se neplazil. Prostě usnul a spí tam pod křídlem schoulený. Já si čas ještě sčítám, on ho má spočtený. Dnes bych kladl si za čest někdy setkat se s těmi, na které provinile den co den vzpomínám. I když měli jsme štěstí, že jsme dolétli k zemi, paměť pálí a svědomí trápí, totiž toho, kdo svědomí má. Čas nám zavírá vrátka a ten běh života, to je dráha tak krátká, jeden tam ztroskotá, druhý navěky vzletí, třetí jen přistane. No a já jsem ten třetí, to mi už zůstane.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997