Jak říkám, pravda je to
a nešiřte to dál
- já před popravčí četou
jsem jednou zrána stál.

Proč, o tom namouduši
já neměl tušení.
Teď, když už něco tuším,
mě váže mlčení.

Můj velitel mě skoro vysekal,
někdo si ale hlavu postavil.
A tak to ráno zazněl rozkaz „pal!“
Jenomže jeden v četě nestrelil.

Už předtím osud se mnou
chtěl cloumat k oprátce,
když nedotáh jsem jednou
ke štábu zajatce.

Za to mě seřval major
a hlava nepadla,
jenomže jeden magor
si mě vzal do prádla.

slohu s mým jménem dal si vytáhnout,
v ní našel nitky, aby boudu šil.
Nikdo pak prstem nemoh pro mě hnout.
A přece moh - no ten, co nestrelil.

Už četa pušky zdvihla
na povel „K líci zbraň!“
A pak se vzduchem mihla
i četařova dlaň.

Vtom slyším : „Mrtej není,
tak na marodku dát!
O dvojím zastřelení
nic neví ani řád“.

Doktor se divil, dloubal olovo,
transfuzí vlejval život do mejch žil.
Já v mátožným snu myslel na toho,
kdo z vlastní vůle po mně nestrelil.

Spíš lízal jsem si rány,
než že by zabral lék.
Byl jsem však populární
a sester miláček,

měl po špitálech bene
a samou protekci:
„Kde je ten zastřelenej?
Má dostat injekci“.

Náš prapor zatím statečně se bil.
Já glukózu jsem střádal ze všech sil,
aby si válku trochu osladil
- kdo? přece ten, co po mně nestrelil.

Čaj z koflíku jsem srkal
a bejval v něm i líh.
Pak zas mě život strkal
po cestách frontových.

Můj major se mi svěřil:
Já nemoh za přehmat.
Tak válči, když’s to přežil
a buď rád, že jsi rád“.

Osud mi ale ránu uchystal,
že jsem žral zem a jako čokl vyl.
Mě dorazil ten jistej fašista,
co zabil toho, kterej nestrelil.