Byl jsem tak bezmocnej a sám,
krvácel vnitřně z mnoha ran
a cítil, jak se otřásám
svíravou bolestí.
Ten, co si mě vzal na starost,
měl zdravej chrup a orlí nos
a já hned tušil, že to moc
dobrýho nevěstí.

Pokynul rukou na chlapy,
co mají pevnej hmat.
Ti na lepkavým kanapi
mě začli propírat.

On zatím vytáh čistej list,
ke stolu ztěžka sed si
povzdych a zaved na mě spis,
spis jako v trestní věci.

Zřízenec byl jak opice.
Hned prosvítil mi sítnice,
přitlačil rázně na plíce,
pak na chudinky játra,
zabořil prsty do mejch cév,
spočítal mi pár metrů střev
a pero vychrchlalo krev,
když po krku mi šmátral.

Potom mě svlíkli donaha,
počkali akorát,
až mladá rašple natahá
stříkačkou preparát.

A já se potil zděšením,
že možná po injekci
usnu a ze sna promluvím,
i když jim nic říct nechci.

Ležel jsem jako v mrákotách.
Šéf osobně si na mě sáh
a kusem tuhý gumy stah
můj nadloketní sval,
až zastavil mi v žilách krev.
Já dokázal jsem spolknout řev,
jenomže spokojenej šéf
si stejně něco psal.

Psal zvolna, systematicky
buď pravdu, nebo lež.
Ukaž ty tajný zápisky,
ať vím, co vlastně chceš!

Zřízenec, kdysi psychopat,
chystal mu s velkou slávou
nástroje, co se hoděj snad
jen pro útrpný právo.

Já nejsem žádnej malej smrad,
dokážu s leckým zamávat,
tihle mi ale dají mat.
Ne, na ty prostě nemám.
Ležím tu, jak mě stvořil Pán,
a šéf už popsal spoustu stran,
i když se vůbec nehejbám,
i když jsem jako pěna.

Zavírám pevně stavidla,
Vždyť nejspíš za pár chvil
začnou mi pálit chodidla,
jen abych promluvil.

Ne, nepůjdu jim na ruku,
i když mě pěkné skřípli!
Sondu mi šoupli do krku
a já ji zase vypliv.

Jsem spoutanej a sevřenej.
Nade mnou krouží celej rej.
Co vím i nevím, zjistit chtěj,
i to, co jenom tuším.
Kdo nedá pozor, tomu snad
dokážou do svěráku dát,
vylisovat a ostrouhat,
zmáčknout a sbrousit duši.

Co? Vydechnout, dech zadržet?
O tom už mám svůj soud.
Kdo vydechne, až za moc let
se smí zas nadechnout.

Já na všechny bych nejradši
cenil svůj prasklej můstek:
Jo slepá bába, sekáči?
Tak to si se mnou zkuste!

Pak měl jsem něco ze zdi číst,
co ale, nebyl jsem si jist.
Když oko zaplavil mi hnis,
jen kousek světla zbyl mu.
Na oknech černý rolety,
kachlíky, žádný tapety
- tohle jsem viděl před léty
po válce v jednom filmu.

Dřív než jsem dostal injekci,
stačil jsem zachrčet:
Bodněte klidně,ale chci
ten protokol, a hned!

Pak klečel jsem a opíral
Si o kachlíky hlavu,
prosil jsem, vyhrožoval, řval
a skučel, že jsem v právu.

Bez hlesu zapálili plyn
a já se schoulil s vědomím,
že ten, kdo teď se přidá k nim,
ten bude už mít bič.
I když jsi drsňák, chlap a rváč,
tady je ti to - však víš nač.
Už rozpálil se pohrabáč.
A teď se kruť a křič.

Plyn hořel modrým plamenem
a syčel jako běs.
A nad bělostným ramenem
se náhle havran vznes.

Řek. „Nevěr more“ a myslel tím,
to bylo zcela zjevný,
že z mučírny se vypravím
už leda do pitevny.

A nepůsobí na to má
námitka trochu pitomá:
To není podle zákona,
a ten vy máte znát!
Vrátili jste se - však to znám -
ke starejm dobrejm praktikám.
Protokol výslechu však nám
musíte ukázat!

Rourkama prázdnejch zřítelnic
lovím ten plnej list.
Tvrdím: Já nepodpíšu nic.
napřed to musím číst!

Šéf na mě kouknul zpodlebí
a řek mi neúčastně:
„Váš podpis není potřebí,
i tak je všechno jasné.“

Ať ví to každej kamarád,
že on se nemá čeho bát,
že jen co přijde advokát,
tak popřu každý slovo.
A i kdyby se nezjevil,
tak držel jsem se ze všech sil
a nikoho jsem neshodil.
Jste čistý, do jednoho.

Vtom šéf řek, ať se podívám.
„No prosím“, pokynul.
Tak brejlím, ale vidím tam
jen samou latinu.

Řek jsem si: tak už toho nech,
neklep se, co to tropíš!
Prostě si v těch svejch záznamech
vedou tvůj chorobopis.