Zmizely tváře lékařů,
zmizely obrazy.
Já cítil jen, jak vzteky vřu.
A pak jsem vyrazil.

S tím, co mě první zachytil,
jsem šmejknul o stěnu.
A felčar tělem zaštítil
stínítko rentgenu.

Na celý Rusko chrlím krev,
co se mi z hrdla valí.
„Narkózu! Na sál!“ křiknul šéf
a už se do mě dali.

Košili strhnout, na krk led,
všechno jak náleží!
Já ohrnuju zrudlej ret
jak šašek v manéži.

Sám na sebe řvu: Do toho!
- a neslyším ten řev -
Zapadá aspoň někoho
tvá černající krev!

Ta krev by mohla dosáhnout
až k mrakům na obzoru!
Jenomže tady její proud
chytají do lavoru.

Už nevidím a neslyším,
nehledám záchranu.
Proniknul do mě rajskej plyn
jak vodka po ránu.

Zalehla bílá mlha sál,
kupí se kolem hlav.
A přece jsem jim dokázal,
že duševně jsem zdráv!

Dřív než se všechno setmělo,
šéf do mě jehlu vrazí
a dává mi krev umělou,
co hrdlem nevychází.

Chirurgu, opraváři těl,
skloň hlavu trochu níž!
Vždyť já jsem neřek, co jsem chtěl.
Ať aspoň ty to víš.

Nevolám na vás boží soud,
nemáte žádnej hřích,
tím spíš, že tyhle řádky jsou
o jinejch lékařích.

Kudy jsem chodil před časem,
tam zbudou už jen stopy.
Svůj životopis dopsal jsem,
teď je z něj chorobopis.

Vzbudím se, švy mám po těle.
Zákrok se podaní
jednou jsou my přátele
sestry i lékaři.

NeSedět,nestát, nechodit!
A bud rád, že jsi rád!
Můžeš si dopřát mrtvěj klid
a lelky nachytat.

Pocity jsem si odpustil
ve jménu svýho zdraví.
Mám zatím příliš málo sil,
než abych je moh strávit.

Bejval jsem jako ryba zdráv,
spíš jako velryba.
Když ulicí se valil dav,
mně každej uhýbal.

Člověk jde světem, zpívá si,
má vlastní nápady...
Vtom někdo skalpel vytasí
- a konec parády!

Doktor si přišed k posteli:
„Načpak to rozrušení?
Mít chorobopis, příteli,
na tom už dnes nic není.

Už Adam trpěl komplexem
a umřel v komatu.
A pánbůh taky stvořil zem
v nějakým záchvatu.

Ostatně Adam musel dát
Evě snad hadí jed.
Poskyt ho pokušitel had
z megalomanie.

Nevzdávejme se naděje“,
rozvíjel dál svůj popis.
„Dějepis naší země je
taky jen chorobopis

a celé lidstvo, pokud vím,
nám stůně chronicky,
odsouzené už stvořením
churavět navždycky,

tak výčitky si nečiní
a pitomosti tropí
a celé jeho dějiny
jsou jeden chorobopis.

Běsní a pádí ze všech sil
a nejspíš nepochopí,
že zatím po něm vždycky zbyl
jen vlastní chorobopis.“