Tak jsem pryč, tak přej odjel jsem z Ruska, moje děvenky jsou zničený, Já se v Paříži s jinejma mučkám, Je to přej nabeton zjištěný. Někdo v tramvaji povídal přísně: Tak je pryč, má, co chtěl, cizí ráj! Ať si tam ty svý pochybný písně napříště spisuje o Versailles!“ Za mnou si šeptají usilovně: „To je jinej, dyť tamten se zdejch!“ Jo tak jinej?“ a ryc loktem do mě, jako dřív dloubli jen do druhejch Ten, co zná mě přej z občanský války, se kterým sblížil nás Magadan, tvrdí teď, že mu píšu z tý dálky a že steskem tam piju jak Dán. Potom přišly i čerstvější zprávy - žádám přej o návrat kajícně... Však já vím, že to vás taky baví, povím vám ale, že nejvíc mě. Suvenýr dostane ten, kdo věřil, jako když vyhraje ve sportce. Živýho Eiffela i s tou věží vezu mu v zánovní renaultce. A kdo nevěřil, se mnou se směje těm, co dělali z nesmyslu vědu. Jen se nebojte, nikam jsem nejel. Jen se netěšte, já neodjedu.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997