Já nemám rád, když něco končí smrtí. Života pořád ještě nemám dost. A nemám rád ty chvíle, kdy mě drtí buď otupělost, nebo zuřivost. Nemám rád toho, kdo dokáže spojit nadšení hrané s chladným propočtem, a nesnesu, když někdo za mnou stojí a dopisy mi přes rameno čte. Já nemám rád, když hovor přerušili, když někdo něco napůl udělá. Já nemám rád, když do týla se střílí, a koneckonců ani do čela. Nesnáším šeptandu a dlouhé prsty, červíka pochyb, pocty vítěze, když někdo jezdí rukou proti srsti, když někdo skřípe o sklo železem. Nemám rád teplíčko a prázdné snění. Radši si spálím za patami most. Nemám rád toho, kdo čest klidně smění za okázalou mravopočestnost. Já na zlámaná křídla uvyknu si a bez lítosti na ně pohlížím i bezmocnost, i násilí si hnusím. Jen mi je líto Krista na kříži. Já nemám rád sám sebe, když se bojím, zuřím, když nevinný má utrpět, když nechtějí mě nechat na pokoji a když mě chtějí nechat na ocet. Nehodlám sloužit obrovitým scénám a milión za drobné směňovat. At’ se svět chystá k světodějným změnám, já tohle nikdy nebudu mít rád.
© Milan Dvořák. Překlad, 1997
© Lukáš Červenka. Provedení, 2016