Vysvětlím jenom něco ve verších,
na všechno ani nemám plné moci.
Mě počal, jak se také sluší, hřích
v potu a nervech o svatební noci.

Já věděl - kdo má nosit korunu,
na toho čeká protivenství mnoho.
Kráčel jsem klidně přímo ke trůnu
a choval jsem se přesně podle toho.

 
 
 
 

Slova jsem větru házel výbojně
a nepřemýšlel, co to vlastně říkám.
Děti všech hodnostářů přesto mě
bez výhrad braly jako náčelníka.

Každičký noční hlídač se nás bál.
Jak neštovicemi svět trpěl námi.
Jedl jsem z nože, na kůžích jsem spal
a zlého koně trápil ostruhami.

Vždyť věděl jsem, že jednou budu král.
Už zrozením mě osud ocejchoval.
Blýskavé postroje jsem zbožňoval,
k násilí slov a knih se trpně choval.

A protože mě šašek učil žít,
uměl jsem svého úsměvu být pánem
a roztrpčení, vztek i hořkost skrýt.
Ach Yoriku! S tebou je teď už amen.

A přece jsem se svého dílu vzdal
ze zisků, výsad, slávy, velebení.
Já mrtvé páže náhle litoval.
Přestal jsem jezdit s koněm přes osení...

Loveckou vášeň už jsem necítil
a zprotivil si štěkot chrtích smeček.
Lovčí i náhončí jsem vztekle bil,
hnal koně zpět od zatažené leče,

viděl, že naše hry se stávají
řáděním pustým víc a víc den za dnem.
Za nocí jsem si z rukou potají
omýval špínu v proudné vodě chladné.

Pak moudřel jsem i hloupl každý dnem
a pletichy jsem doma nepostřehl.
Své století i všechny lidi v něm
jsem moc rád neměl. Tak jsem do knih lehl.

Můj mozek, po poznání hladový,
do myšlenek a věd se lačně vpíjel.
Vědomosti však pranic nepoví,
když všechno v světě kolem vyvrací je.

S přáteli z dětství nit jsem zpřetrhal.
Ta Ariadnina nit bylo schéma.
Zda být či nebýt, stále jsem se ptal
a neznal odpověď na věčné téma.

Však mořem útrap věčně vlny jdou.
Jím šípy své jak zrno prosejeme,
než od otázky, jež je záchranou,
k děsivé odpovědi dospějeme.

V hukotu jsem hlas předků uslyšel,
pustil se za ním, v patách pochybnosti,
balvan mých myšlenek mě nadnášel,
do hlubin táhla křídla tělesnosti.

V nepříliš pevný kov mě slily dni.
Jen vychladl, už zrál ke svému konci.
Prolil jsem krev tak jako ostatní
a stejně tak se neuměl vzdát pomsty.

A vzepětí mé před smrtí - je krach,
má Ofélie! Nesmířím se s tlením.
Jenomže stal se ze mě stejný vrah,
jako byl ten, s nímž ležím v jedné zemi.

Já násilím jsem opovrhoval
a vykašlal se na moc, na korunu!
Však v jejich očích o trůn jsem se rval
a zabil toho, kdo stál v cestě k trůnu.

Svět za pomatenost má velký vznět.
Zrození vždy stín smrti v sobě tají.
Klademe všichni zrádnou odpověď,
otázku spásnou nemůžeme najít.