Dejte si, páni, za klobouk a k ledu
svý kopce knih a taky všechno v nich.
Já lepší knížku nedovedu
nežli náš vlastní trestní zákoník.

Já když mám pech a všechno se mi hnusí,
anebo jednu ze svých kocovin,
zákoník jako bibli otevřu si
a v něm si říkám, povídám si s ním.

Nechtěl bych dávat kamarádům rady.
Přepadení a loupež, to je jejich svět.
Já prostě o tom zrovna čtu si tady,
že nejvejš tři - a ve skupině pět.

Jen pomyslete na ty prostý řádky.
Romány blednou, básně k čertu jdou.
Vidím v nich filcunk, karban, rvačky, hádky,
baráky dlouhý jak trest natvrdo.

Ta kniha je jak moudrá učitelka,
na každej osud má svůj paragraf,
a já jsem rád, když sazba není velká.
Přece jen někdo vyjde živ a zdráv.

Mý srdce bouří, plamen sžírá duši,
když paragraf svůj najdu pojednou,
a v spáncích krev tak divoce mi buší
jak fízlové, když zas si pro mě jdou.