V žlutý žhavý Africe od nějaký doby do života vkradly se různý nezpůsoby. Říkal slon, že je to tam jako před potopou. Jeden žirafák se vám schází s antilopou. Hned rozlehnul se řev a jek a jenom starej papoušek se zlostně ozval na větvi: „Je velikej, tak už ví svý.“ „Rohy, ty mi nevaděj,“ mladík zuby cení, „druhů sic je habaděj, jsou však rovnocenný. Když ji moje rodina nebude mít ráda, až paznehty nespíná - vzdám se svýho stáda.“ Hned rozlehnul se řev a jek a jenom starej papoušek se zlostně ozval na větvi: „Je velikej, tak už ví svý.“ Antilopí tatíček nechce toho zetě. „Píchni jako řízni,“ řek, „zvrhlost vládne v světě.“ Žiraf, těch se zmocnil strach ze zvrácenejch sklonů. A tak párek v líbánkách sídlí u bizonů. Hned rozlehnul se řev a jek a jenom starej papoušek se zlostně ozval na větvi: „Je velikej, tak už ví svý.“ V Africe už není ráj. Žirafy to mrzí. Pro strarej svět prolejvaj krokodýlí slzy. Není ale zastání v časech bez zákona. Dcerka se jim bez ptaní vdává za bizona. Snad žirafák se pomejlil, spíš ale tím vším vinnej byl ten co se ozval na větvi: „je velikej, tak už ví svý.“
© Milan Dvořák. Překlad, 2006