Lukomoří pryč je dnes.
Duby jako by bral běs.
Padnul na parkety les?
Houbeles.

Každej buran kolkolem
se sekyrou hnal se sem.
Na rakve byl každej kmen
pokácen.

Jestli chceš bejt světověj,
dům na kuřích nožkách měj.
Jenže přišel obr zlej
Koloděj.

Opil čarodějnici,
a když spala v opici,
podpálil tu vesnici
chodící.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Na řetězu ze zlata
chodí kocour sem a tam,
machr na šprťouchlata,
nechvátá.

Hele toho mizeru -
řetěz prodal do sběru
a ted za tu nádheru
pije rum.

Jednou taky dostal plat,
že byl svolnej povídat.
Tenkrát moh se nacamrat,
to byl rád!

U huby však vzal ho stát,
a tak začal přes ten pád
o Tatarech referát
diktovat.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Třiatřicet junáků
řeklo, že bez chechtáků
nejdou ani v náznaku
do háku.

Každej vzal si země díl
no a tam se usadil,
slepice si pořídil.
Vzletnej cíl!

Jejich strejda orval dub,
udělal si z něho srub,
všem div hlavu neuškub
jako sup.

Celý dny už jenom klel,
i když jako velitel
u Moskvy díl půdy měl
na příděl.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Jedna víla, žádnej kec,
jaksi přišla o věnec.
Narodil se nekřtěnec,
to je věc!

Chlapi nastoupený v řad
nechtějí' se k němu znát.
Synem pluku bude snad
akorát.

Jednou jeden čaroděj,
lump a žádnej dobroděj,
dohodnul s nínedobrej
výprodej!

„Milá vílo, mě si vem,
beru tě i s fakanem“.
A už byla s důchodcem
pod čepcem.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Čemomora zdobily
jenom zlo a násilí,
tak se zmocnil spanilý
Ludmily.

Lítá vzduchem, vycítí,
kde jsou skvosty ukrytý,
a co není přibitý,
odchytí.

Na lítací koberec
v muzeu už spadla klec.
Může šlohnout každou věc,
vetřelec.

Nejradši to, pacholek,
uplatňuje u holek.
Snad mor s pepkou vespolek
daj mu flek.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Je to randál, mordyje,
když se hejkal opije.
Hejkalici, co s ní je,
nabije.

Řve: „Dej rubl, no dyí vis,
copak jsem tu na vobtíž?
Jestli nedáš, tak tím spí?
uvidíš!

Nosil jsem ti maliny
pro tvý nóbl hostiny,
pro blaho svý jediný
rodiny.

Na tohle jsem tolik dřel,
abych rubl neviděl?
Za to pojd si pro příděl!“
To jí děl.

Ty, mý srdce, do hladká
vyžehli ten žal.
Dyť ta pravá pohádka
přijde teprv dál.

Taky nevídanou zvěř
už tu sotva nalezneš.
Myslivci jsou hrozná sběř,
to mi věř.

V Lukomoříz pohádek
vládne novej pořádek.
Po tom, co nám básník řek,
už je drek.

Pohádkář a těšitel
nevyžehlil žal.
Nejspíš bude na pytel
to, co přijde dál.