Když někdy v básni nevím, kudy kam, a nevychází metrům ani rým. tak o moři si písně hulákám a o struny si prsty omlátím. Já se osudu a smůly nelekám, já se nepodřídím jejich rozmarům, jen když smím se přidat, námořníci, k vám, vyjít na hlídku a vyplout k obzorům. Na souši vládne chvat a stísněnost, dav táhne všechny jako drávej proud. Na moři tam má každej místa dost, a nemusí se cpát pod cizí šroub. Já se osudu a smůly nelekám, já se nepodřídím jejich rozmarům, jen když smím se přidat, námořníci, k vám když mi postavíte na list vesla rum. To víme všichni – žádný velryby, jen kamarádi nesou tenhle svět. Když v cizích šířkách přijdou pochyby, tak do těch svejch se musí doplout zpět. Já se osudu a smůly nelekám, já se nepodřídím jejich rozmarům, jen když smím se přidat, námořníci, k vám, vyjít na hlídku a vyplout k obzorům.
© Milan Dvořák. Překlad, 1987